Otec stále hledá: jediné pohřešované dítě po výbuchu školy v Íránu
Sedmiletý Makan Nasiri miloval gymnastiku a pomáhal v místním náboženském centru. Poté, co byla jeho škola v Minábu v Íránu 28. února 2026 vyhozena do povětří, se jeho rodiče stali jedinou rodinou, která nemohla pohřbít své dítě – protože ostatky nebyly nikdy nalezeny.
Útok na základní školu Šadžare Tajjebe byl součástí širší vojenské operace USA a Izraele na území Íránu. Ačkoli se oficiálně nikdo k odpovědnosti nepřihlásil, důkazy ukazují na použití amerických střel Tomahawk. Škola se nacházela poblíž základny Islámských revolučních gard (IRGC) v jižní íránské provincii Hormozgán.
Co se ve škole stalo
Krátce po jedenácté hodině dopolední obdržela Makanova matka Asije Rahinedžád telefonát od učitelky, která jí nařídila okamžitě vyzvednout syna, protože škola byla napadena. Ještě nevěděla, že začala válka – bombardování Teheránu a vraždy íránských vůdců již probíhaly. Zavolala řidiči školního autobusu, aby Makana vyzvedl, ale během několika minut zasáhla druhá raketa, která nenechala téměř nikomu z přítomných šanci.
Konečný počet obětí, oznámený 9. dubna generálním prokurátorem Minábu, činil 156 osob – revidováno směrem dolů z původních 168. Mezi oběťmi:
- 120 studentů (73 chlapců, 47 dívek)
- 26 učitelů (všechny ženy, jedna v šestém měsíci těhotenství)
- 7 rodičů
- Řidič školního autobusu
- Technik z nedaleké kliniky
Pátrání po Makanovi
Soudní znalci identifikovali všechna ostatní těla, z nichž mnohá byla roztrhána výbuchy. Po Makanovi však nebyly žádné stopy, a to ani po rozsáhlém testování DNA. Íránská organizace soudního lékařství uvedla, že asi 40 % těl vyproštěných během války nebylo možné okamžitě identifikovat kvůli silnému poškození. Z 3375 potvrzených úmrtí během války zůstávají neidentifikováni pouze čtyři lidé – a Makan je jedním z nich.
Jeho otec Sirus se po zprávách vrhl do školy. „Když jsme dorazili, škola byla zničená. V prvních okamžicích jsme viděli jen jediné: trosky,“ řekl íránským státním médiím. Hledal od poledne do 2:30 v noci následujícího dne a v následujících týdnech se znovu a znovu vracel. „Vrátil bych se, i kdyby našli jen nehet,“ řekl.
Jedna bota
- den pátrání našel Makanův strýc botu v určité vzdálenosti od hlavní budovy. Rodina ji identifikovala jako Makanovu botu. Také byl údajně nalezen poškozený modrý svetr, ale nic víc. Jeho matka Asije později řekla davu na pietním shromáždění: „Bála jsem se pomyšlení, že budu muset Makana uložit do hrobu. Nemohla jsem to snést. Prosila jsem Boha o pomoc, a možná to vysvětluje, proč jsme ho nenašli.“
Botu vložili do krabice a nyní je uchovávána v místní mešitě na jeho památku.
Hlavní závěry
- Makan Nasiri, 7 let, je jediné dítě z vyhozené školy v Minábu, jehož ostatky nebyly nalezeny.
- Při útoku zahynulo 156 lidí, převážně dětí, a byl součástí širší vojenské operace USA a Izraele.
- Navzdory rozsáhlému testování DNA a 38dennímu pátrání byla nalezena pouze jedna bota a svetr.
- Íránská soudně-lékařská služba uvádí, že 40 % těl obětí války bylo příliš poškozeno k okamžité identifikaci.
- Tento případ zdůrazňuje lidskou cenu konfliktu, kdy může být ztracena i možnost pohřbít blízkého.
Co to znamená pro běžné lidi?
Tento příběh ukazuje, že válka nejen bere životy – může je vymazat tak dokonale, že rodiny nikdy nedosáhnou uzavření. Pro běžné lidi na celém světě je to připomínka, že civilní infrastruktura, jako jsou školy, se může stát cílem, a že následky zanechávají psychické rány, které trvají po generace. Nemožnost pohřbít dítě je bolest, kterou by neměl zažít žádný rodič.
— Editorial Team
