Rekordní růst cen kovů ohrožuje průmysl EU
Světová banka předpovídá růst cen kovů o 19 %, včetně zdražení hliníku o 22 % kvůli konfliktu na Blízkém východě, což ohrožuje realizaci plánu EU na zelenou transformaci.
Zelená transformace v ohrožení: proč rekordní ceny kovů nejsou jen tržní výkyv
Podstata: co se skutečně děje
Prognóza Světové banky o růstu cen kovů o 17 % (blízko zmíněným 19 %) a hliníku o 22 % není jen reakcí na blízkovýchodní konflikt. Je to symptom hlubokého strukturálního rozporu mezi „zelenými“ ambicemi a průmyslovou realitou. EU, která vyhlásila kurz na dekarbonizaci a energetickou transformaci, se ocitla v pasti: pro stavbu větrných turbín, solárních panelů a elektromobilů je potřeba obrovské množství kovů, ale právě jejich rekordní zdražení pohřbívá ekonomickou smysluplnost „zelené“ transformace v její současné podobě.
Konflikt na Blízkém východě se stal pouze katalyzátorem, který odhalil zásadní problém: neelasticitu nabídky kovů při explozivním růstu poptávky. Výrobci fyzicky nejsou schopni rychle navýšit těžbu a energetická náročnost tavicích procesů žene náklady do spirály spolu s cenami elektřiny. Hliník se v Evropě už dlouho nazývá „ztuhlou elektřinou“ – nyní toto označení nabývá doslovného významu. Při ceně na LME kolem 3 600 USD za tunu a rotterdamských prémiích přes 440 USD za tunu se výroba celé řady průmyslových výrobků v EU stává ekonomicky nesmyslnou.
Chronologie a kontext
První čtvrtletí roku 2026 se stalo okamžikem pravdy pro evropskou metalurgii. Index cen kovů a minerálů vzrostl jen za toto období o 13 %. Hliník vyletěl vzhůru kvůli výpadkům dodávek z Perského zálivu – regionu, který zajišťuje významný podíl světového exportu tohoto kovu. V Bahrajnu byla společnost Alba v únoru nucena vyhlásit vyšší moc ohledně dodávek kvůli regionálnímu konfliktu.
Současně od 1. ledna 2026 naplno začal fungovat evropský mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), který přidal k ceně vysoce uhlíkového hliníku dalších 50–90 EUR za tunu. Výsledek je předvídatelný: evropští kupci se vrhli hledat nízkouhlíkové dodavatele, ale těch je na trhu katastrofálně málo. Vznikl dvouúrovňový cenový systém: „zelený“ hliník se prodává s obrovskou prémií, zatímco „šedý“ se stává toxickým aktivem pro evropské dovozce.
Světová banka už v dubnu varovala: v případě prodloužení konfliktu na Blízkém východě mohou ceny komodit dosáhnout vrcholů nevídaných od roku 2022. A nyní – květen 2026 – se tato prognóza naplňuje před očima.
Kdo vyhrává a kdo prohrává
Výrobci nízkouhlíkových kovů – absolutní vítězové. Norská Norsk Hydro se svým hliníkem na vodní energii značky Circal zaznamenává explozivní růst objednávek od evropských automobilových a stavebních společností, které se snaží minimalizovat platby CBAM. Americká Alcoa, která investovala do technologie inertní anody ELYSIS, předpovídá čistý pozitivní efekt 10 USD na tunu. Rio Tinto přestavuje portfolio na obnovitelné zdroje. Tyto společnosti sklízejí smetanu z krize a získávají jak cenovou, tak uhlíkovou prémii současně.
Evropský průmysl – hlavní oběť. Ocelářský sektor EU je již ve stavu strukturálního kolapsu: výroba surové oceli v Německu klesla na 34,1 milionu tun – minimum od roku 2009, a využití kapacit prolomilo kritickou hranici 70 %. Nyní se k tomu přidává rekordní zdražení neželezných kovů. Automobilky a letečtí giganti jsou nuceni zahrnout náklady na „vestavěný uhlík“ do cen konečných výrobků a recyklace hliníku se z finančně žádoucí možnosti stala tvrdou nutností.
Čína a Indie – poražení, ale s výhradami. Uhlíková mezera 50–90 EUR za tunu vytlačuje jejich vysoce uhlíkový hliník z evropského trhu. Nicméně přesměrovávají toky do jihovýchodní Asie a na domácí trhy, kde podobné regulace zatím nejsou. Není to smrtelná rána, ale ztráta prémiového evropského trhu je citelným varováním.
Evropská zelená dohoda – nečekaný poražený. CBAM byl koncipován jako nástroj ochrany evropských výrobců před „uhlíkovým únikem“ a stimulace globální dekarbonizace. V praxi vytvořil nové bariéry, zvýšil náklady a zpochybnil rentabilitu celých sektorů. Parlamentní dotaz Jordana Bardelly v Evropském parlamentu z února 2026, který požadoval vysvětlení, jak Komise hodlá zajistit „zelenou transformaci“ bez garantovaných dodavatelských řetězců surovin, zůstává bez jasné odpovědi. Evropský účetní dvůr již dříve poukázal na absenci skutečného pokroku v recyklaci, těžebních projektech a průmyslových zpracovatelských kapacitách v EU.
Co média neříkají
První postřeh: CBAM vytváří „uhlíkovou zeď“, která dopadá na samotnou EU.
CBAM přešel od tříleté vykazovací fáze k finančnímu režimu 1. ledna 2026 – právě v okamžiku, kdy konflikt na Blízkém východě vyhnal ceny kovů do nebes. Evropská komise nemohla takovou shodu okolností předvídat, ale výsledek je zřejmý: uhlíková daň se sčítá s válečnou cenovou prémií a vytváří dvojitý úder pro dovozce. Malé a střední podniky nebyly připraveny na administrativní zátěž: „výkaznictví v Excelu“ již není akceptováno, vyžaduje se povinné ověření třetí stranou a získání statusu „Autorizovaného deklaranta CBAM“ do 31. března 2026 se pro mnohé stalo nepřekonatelnou překážkou.
Druhý postřeh: „zelená prémie“ na hliník je skrytá daň pro evropského spotřebitele.
Rotterdamské prémie na hliník dosáhly rekordních 440 USD za tunu. V kombinaci s cenou LME kolem 3 600 USD to znamená, že evropští spotřebitelé platí za kov přes 4 000 USD za tunu – hodnoty, které činí celou řadu výrob ztrátovými. Zelená transformace, koncipovaná jako cesta k udržitelné budoucnosti, se v praxi mění v mechanismus vytlačování průmyslu mimo EU – přesně ten „uhlíkový únik“, proti kterému měl CBAM bojovat.
Třetí postřeh: Světová banka předpokládá vrchol cen s následnou korekcí, ale tento optimismus se nemusí naplnit.
Prognóza předpokládá pokles cen kovů o 7 % v roce 2027 s normalizací dodávek. Nicméně strukturální faktory – pokračující boom datových center pro AI, elektrifikace dopravy, rozšiřování obnovitelné energetiky – vytvářejí trvalou poptávku, která v předchozích surovinových cyklech nebyla. Pokud se konflikt na Blízkém východě protáhne a Čína zrychlí plnění strategických rezerv kovů, místo předpokládané korekce uvidíme konsolidaci cen na extrémně vysokých úrovních.
Čtvrtý postřeh: recyklace kovů se stává ne ekologickým, ale finančním imperativem.
Růst cen primárního hliníku činí druhotnou recyklaci v EU nejen žádoucí, ale jediným možným obchodním modelem. Automobiloví giganti již přepočítávají uhlíkovou stopu každé součástky a zjišťují, že použití recyklovaného hliníku je jediný způsob, jak se vyhnout platbám CBAM. To vytváří horečnou poptávku po šrotu, kterého je v Evropě fyzicky nedostatek. Ceny kovového odpadu v květnu 2026 aktualizují historická maxima v návaznosti na primární kovy.
Prognóza: následujících 30 dní a 90 dní
Nejbližších 30 dní (do 9. června):
Růst cen hliníku, mědi a dalších průmyslových kovů bude pokračovat. Blízkovýchodní konflikt zůstává hlavním hybatelem. Pokud diplomatické úsilí za účasti Pákistánu a Saúdské Arábie povede k deeskalaci, je možná krátkodobá korekce na 3 400–3 500 USD za tunu hliníku na LME. Nicméně fundamentální obraz zůstane napjatý: zásoby hliníku na LME klesly o 2,45 % na 355 775 tun, což ukazuje na přetrvávající deficit. Evropští výrobci začnou masivně přehodnocovat investiční plány a zmrazovat projekty rozšíření v energeticky náročných sektorech.
Horizont 90 dní (do 9. srpna):
Klíčovým rozcestím bude osud Hormuzského průlivu a dodávek z Blízkého východu. Pokud se logistika normalizuje, válečná cenová prémie se začne vytrácet, ale náklady CBAM zůstanou a upevní strukturálně vyšší úroveň cen kovů v Evropě ve srovnání se zbytkem světa. Rozdíl mezi cenami LME a rotterdamskými prémiemi se může stát trvalým a vytvořit dvouúrovňový globální trh.
Pokud se konflikt protáhne a Světová banka naplní negativní scénář s ropou za 115 USD za barel, ceny energeticky náročných kovů – hliníku, zinku, niklu – mohou dosáhnout úrovní, které zpochybní samotnou existenci evropského hliníkového průmyslu. Uzavírání továren, ztráta tisíců pracovních míst a konečný přesun výroby do regionů s levnou energií se stanou ne rizikem, ale realitou.
Strategický závěr: zelená transformace EU narazila na klasickou past plánování – cíle jsou stanoveny, termíny fixovány, ale surovinová základna pro jejich dosažení závisí na geopolitické stabilitě, kterou evropští byrokraté neovládají. Rok 2026 se stane buď okamžikem bolestivé rekalibrace těchto cílů, nebo okamžikem, kdy průmyslové srdce Evropy přestane bít.
— Editorial Team
